Ochrana přírody má chránit biologické druhy i krajinu a kultivovat vztah člověka k prostředí, v němž žije. Stále častěji se však mění v souboj ideologií, administrativních zákazů a rozhodnutí odtržených od reality terénu. Závěry poslední konference CITES CoP20 tento trend bohužel potvrdily.
V následujícím textu se díváme na ochranu velkých savců optikou lidí, kteří se pohybují v terénu, cestují po světě a vidí realitu na vlastní oči. Text vznikl bez emocí, zato s daty, zkušeností z praxe a odpovědností vůči přírodě – jako k cennému zdroji, který je nutné chránit přísně, ale především smysluplně.
Martin Šimek
a tým Franc & Zugar Taxidermy
CITES CoP20 a únos ochrany přírody
Proč jsou závěry konference znepokojivé – a proč na to doplácejí velcí savci, krajina i lidé
Ochrana přírody se v posledních letech stále výrazněji posouvá do roviny politického tématu. Zásadní rozhodnutí o ochraně ohrožených druhů jsou přijímána na mezinárodních fórech, často daleko od míst, kde se příroda skutečně spravuje – bez dostatečného naslouchání odborníkům z praxe i místním komunitám, které se každodenně potýkají s reálnými problémy ochrany krajiny, živočichů a rostlin.
Jedním z klíčových takových fór je CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin), jejíž Konference smluvních stran (Conference of the Parties, CoP) každých několik let rozhoduje o pravidlech mezinárodního obchodu s chráněnými druhy – a nepřímo i o podobě jejich ochrany v terénu po celém světě.
Poslední konference CITES CoP20, která se konala na přelomu listopadu a prosince 2025 v Samarkandu v Uzbekistánu, tento trend ještě prohloubila. Přinesla další restrikce, nejistotu a administrativní překážky, nikoli však jasnou odpověď na základní otázku, která by měla stát v jádru každého ochranářského rozhodnutí: funguje tento přístup v praxi – a přináší skutečně očekávané výsledky pro přírodu, krajinu i lidi, kteří v ní žijí?
Afrika dnes nabízí jedinečnou a zároveň nekomfortní možnost srovnání rozdílných přístupů k ochraně přírody. Na jednom konci spektra stojí státy, které zvolily model téměř absolutních restrikcí – model, k němuž se dlouhodobě přiklání i velká část rozhodování v rámci CITES. Typickým příkladem je Keňa, kde je ochrana velkých savců postavena především na zákazu využívání zvěře, včetně prakticky úplného vyloučení loveckého managementu.
Na opačném konci stojí země, jako je Namibie či Jihoafrická republika, které se vydaly jinou cestou. Tyto státy dlouhodobě budují systém aktivního, regulovaného a ekonomicky ukotveného managementu přírody, v němž jsou volně žijící zvířata vnímána jako přírodní zdroj, za který je třeba nést odpovědnost – a který zároveň dokáže financovat vlastní ochranu. Komerční využití zvěře, včetně regulovaného lovu, zde není popřením ochrany přírody, ale jejím klíčovým nástrojem: vytváří přímou ekonomickou hodnotu pro místní komunity, motivaci k ochraně druhu i prostředky na boj s pytláctvím a na dlouhodobý monitoring populací.
Po téměř pěti dekádách existence těchto paralelních přístupů dnes již nemluvíme o teoretických modelech, ale o měřitelných výsledcích v krajině. Máme k dispozici dostatek dat, abychom mohli tyto cesty hodnotit nikoli podle ideálů a deklarací, ale podle toho nejpodstatnějšího kritéria: zda dokážou dlouhodobě udržet životaschopné populace volně žijících živočichů v otevřené krajině.
Specifika ochrany velkých savců
Je nutné hned na začátku zdůraznit jednu zásadní skutečnost: ochrana velkých savců se řídí zcela odlišnými pravidly než ochrana většiny ostatních skupin organismů. Přesto se v současných debatách často mechanicky aplikuje stejný přístup na všechny druhy bez ohledu na jejich biologii, ekologii a způsob existence v krajině.
U hmyzu a dalších bezobratlých či mnoha rostlinných druhů je klíčová především ochrana biotopu jako celku. Pokud zmizí prostředí, zmizí i druh. Ochrana se proto přirozeně soustředí na krajinu, strukturu stanovišť, jejich propojenost a dlouhodobou kontinuitu.
U velkých savců – zejména u ikonických druhů, jako jsou antilopy, sloni, nosorožci či velké šelmy – je situace zásadně odlišná. Jde o druhy, které jsou:
- mobilní,
- adaptabilní na různé typy prostředí,
- a jejichž přežití je často limitováno přímým tlakem na jednotlivé jedince, nikoli okamžitou ztrátou vhodného biotopu.
Ochrana velkých savců se proto nevyhnutelně soustředí na jiné priority. Především na:
- ochranu jednotlivých zvířat,
- regulaci nepřirozené mortality,
- kontrolu pytláctví,
- aktivní řízení populací,
- a zajištění stabilních finančních zdrojů pro jejich dlouhodobou a konzistentní ochranu.
Právě v tomto bodě vstupuje do hry aktivní management, ekonomické nástroje a regulované využívání. Bez nich není možné dlouhodobě chránit jedince ve volné krajině – a bez ochrany jedinců nemůže existovat životaschopná populace.
Velké antilopy jako lakmusový papírek ochrany
Antilopa vraná (Hippotragus niger): Keňa versus jižní Afrika
V Keni přežívá antilopa vraná pouze v jediné lokalitě, v oblasti Shimba Hills. Z historických odhadů, které v 60. a 70. letech hovořily o populacích v řádu několika stovek jedinců, se její stav propadl na dnešních přibližně 60–100 kusů. Přestože je tento druh přísně chráněn a lov je dlouhodobě zakázán, populační trend zůstává jednoznačně negativní.
Na opačném konci spektra stojí Jihoafrická republika. Zde antilopy vrané nepřežívají pouze v národních parcích, ale také na soukromých rezervacích a farmách. Celková populace zde dosahuje řádově tisíců jedinců. Přestože i zde dochází lokálně k výkyvům a poklesům, systém umožňuje na tyto změny reagovat – prostřednictvím přesunů zvířat, aktivního řízení populací, ochrany habitatů a především financování ochrany z reálných zdrojů, jejichž součástí je i komerční lov.
Velmi podobný model funguje rovněž v Namibii. I zde jsou populace antilopy vrané stabilní, v řádech tisíců kusů, a dlouhodobý populační trend je příznivý.
Rozdíl tedy není v míře či „tvrdosti“ ochrany, ale v samotném modelu ochrany a v ochotě populaci aktivně řídit.
Antilopa koňská (Hippotragus equinus): druh, který odhaluje slabiny systému
Ještě výmluvnější je příklad antilopy koňské. V Keni dnes přežívá jediná populace v Ruma National Park, odhadovaná na pouhých 30–50 jedinců. Navzdory desetiletím absolutní ochrany, zákazu lovu a formální prioritizaci druhu se populace dlouhodobě zmenšuje a její budoucnost zůstává krajně nejistá.
V Namibii je antilopa koňská početně slabší než v Jihoafrické republice, přesto zde existují stabilní populace v řádu tisíců kusů, rozptýlené mezi státní, komunitní a soukromá území. V Jihoafrické republice pak celkový počet antilop koňských dosahuje rovněž několika tisíc jedinců, přičemž zásadní roli zde hraje soukromý sektor, dlouhodobé plánování a aktivní management populací.
Antilopa koňská je druhem mimořádně citlivým na kvalitu krajiny a způsob její správy. Právě proto odhaluje slabiny ochranářských systémů s neobvyklou přesností. Tam, kde ochrana znamená pouze zákaz a pasivní přístup, tento druh mizí. Tam, kde je ochrana spojena s aktivním managementem krajiny, řízením populací a ekonomickým zapojením druhu – včetně komerčního využití pro lovecké účely – má šanci dlouhodobě přežít.
Buvolec bělořitný (Damaliscus pygargus pygargus): když komercializace zachraňuje
Pro úplnost je nutné uvést i opačný příklad – druh, u něhož komercializace, regulovaný lov a aktivní management vedly k dlouhodobému úspěchu, nikoli k úpadku. Tímto příkladem je buvolec bělořitný, endemit jihu Afriky.
Ještě na počátku 20. století stál tento druh na prahu vyhubení. Populace se tehdy scvrkla na pouhých několik desítek jedinců. Zlom však nepřinesl absolutní zákaz ani pasivní ochrana, ale zapojení druhu do systému hospodaření s krajinou a řízeného komerčního využití zvěře.
Buvolec bělořitný postupně získal ekonomickou hodnotu – stal se chovným druhem a později standardní lovnou zvěří. Soukromí vlastníci půdy tak dostali jasný důvod jej chránit, cíleně rozmnožovat a dlouhodobě udržovat pro něj vhodný habitat. Populace se stabilizovala a rozšířila natolik, že dnes tento druh nepředstavuje relikt na hraně přežití, ale plnohodnotnou a běžnou součást krajiny.
Buvolec bělořitný tedy nebyl zachráněn navzdory využívání. Byl zachráněn právě díky němu.
Nosorožci: nejviditelnější test ideologie
Nosorožec bílý (Ceratotherium simum)
Na počátku 20. století přežívalo ve volné přírodě méně než sto jedinců nosorožce bílého. Dnes se více než 90 % světové populace tohoto druhu nachází v Jihoafrické republice, kde žije přibližně 12–14 tisíc kusů. Zásadní skutečností je, že více než polovina těchto nosorožců se nachází na soukromých pozemcích, kde jejich ochrana není založena na zákazu, ale na aktivním řízení a dlouhodobé ekonomické udržitelnosti.
Keňa dnes eviduje přibližně 300–350 nosorožců bílých, převážně soustředěných do oplocených rezervací. Ochrana těchto populací je mimořádně nákladná, prostorově uzavřená a dlouhodobě závislá na externím financování, jehož stabilita je stále obtížněji udržitelná. Namibie představuje model stojící mezi těmito dvěma přístupy – nosorožci zde žijí volně v původní krajině, včetně komunitních oblastí, a jejich ochrana je přímo provázána s místními ekonomickými i společenskými zájmy.
Pokud by samotný zákaz využívání a absolutní ochrana byly funkčním řešením, měla by dnes největší populaci nosorožce bílého právě Keňa. Čísla však hovoří zcela jednoznačně. Nemá.
Nosorožec černý (Diceros bicornis): ochrana jako soubor aktivních opatření, ne jako líbivý slogan
Nosorožec černý je druhem ještě citlivějším na kvalitu ochrany a způsob managementu než jeho bílý příbuzný. Je teritoriálnější, méně tolerantní k rušení a výrazně náchylnější k negativním důsledkům špatně nastavené ochrany. Právě proto představuje jeden z nejpřesnějších testů funkčnosti ochranářských systémů.
V Keni dnes přežívá populace přibližně 850–900 jedinců, soustředěných téměř výhradně do izolovaných a oplocených rezervací. Ochrana těchto populací je extrémně nákladná, technicky náročná a dlouhodobě závislá na externím financování ze strany mezinárodních organizací a států globálního Severu. Nosorožci zde nejsou součástí běžné krajiny ani místní ekonomiky – jsou objektem nepřetržité ochrany, která bez cizích zdrojů nedokáže fungovat.
Namibie naopak představuje jeden z nejúspěšnějších příkladů ochrany nosorožce černého na světě. Populace zde přesahuje 2 000 jedinců, s dlouhodobým růstem přibližně 4 % ročně, a je rozptýlena ve volné krajině, včetně rozsáhlých komunitních území. Ochrana zde nestojí na zákazu, ale na jasně definované odpovědnosti, aktivním řízení druhu a přímém zapojení místních komunit a farmářů. Nosorožec je zde chápán jako cenný přírodní zdroj, za který nesou místní lidé odpovědnost – a který jim zároveň přináší legitimní ekonomický přínos.
Podobný model funguje i v Jihoafrické republice, kde žije dalších přibližně 2 500–2 700 nosorožců černých. Klíčovou roli zde hraje soukromý sektor, dlouhodobé plánování, cílené zásahy do struktury populací a schopnost reagovat na aktuální hrozby, zejména pytláctví. Ochrana zde není statickým stavem, ale nepřetržitým procesem řízení.
Právě tento rozdíl v přístupu se naplno projevil na konferenci CITES CoP20. Namibie zde – s odkazem na prokazatelně úspěšný management, stabilní a rostoucí populaci a dlouhodobé zapojení místních komunit – předložila návrh na změnu zařazení nosorožce černého, který by umožnil velmi omezené a přísně regulované komerční využití jako nástroj k financování ochrany v terénu. Nešlo o oslabení ochrany, ale o její posílení prostřednictvím funkčního ekonomického modelu.
Přesto byl tento návrh zamítnut. Nikoli proto, že by namibijský systém selhával, ale proto, že se dostal do rozporu s ideologickým přístupem, který upřednostňuje absolutní zákaz před odpovědným využíváním – i tam, kde data jednoznačně potvrzují, že právě aktivní management a ekonomické zapojení druhu vedou k jeho dlouhodobému přežití.
Nosorožec černý nepřežívá díky zákazům, deklaracím a morálním apelům.
Přežívá díky řízení, odpovědnosti, stabilním finančním zdrojům a ochraně, která funguje v realitě krajiny – nikoli pouze na papíře.
Když opatrnost nahrazuje právo: příklad dovozů trofejí velkých koček
Vedle biologických dat a populačních trendů je nutné otevřeně pojmenovat ještě jeden, často přehlížený problém současné ochrany přírody – administrativní uvažování státních úřadů, které se postupně odklání od práce s fakty. V praxi se stále častěji setkáváme se situacemi, kdy jsou odborné podklady, zákonnost postupu – například při dovozu legálně získaných trofejí – i reálný stav v terénu formálně zpochybňovány, a na tomto základě je blokováno rozhodnutí o legálním a regulovaném využití zvěře.
Ne na základě práva či skutečného odborného posouzení, ale kvůli ideologickému odmítnutí samotného principu legálního a regulovaného využívání.
Typickým příkladem tohoto přístupu je problematika dovozu loveckých trofejí velkých koček z Afriky. I v případech, kdy jsou trofeje získány zcela legálně, v souladu s národní legislativou země původu, stanovenými kvótami i pravidly CITES, dochází v Evropě k jejich zadržování či dlouhodobému oddalování rozhodnutí. Nikoli na základě platné restrikce, negativního odborného stanoviska nebo porušení zákona, ale s odkazem na „probíhající konzultace“, obecnou opatrnost či budoucí politická jednání.
Tento posun je zásadní. Rozhodování se nenápadně, ale systematicky odklání od aplikace jasně daných pravidel k preventivnímu blokování, aniž by pro takový postup existoval pevný právní základ. Veškeré ekonomické i praktické dopady přitom nesou subjekty, které jednají v dobré víře a plně v souladu s platnou legislativou.
Takový přístup však nepřináší vyšší ochranu druhů. Naopak oslabuje mechanismy, které ochranu v terénu financují, a postupně podkopává důvěru v celý systém. Ochrana přírody se tímto způsobem mění z řízeného a předvídatelného procesu v administrativní paralýzu.
Pokud si dnes úředník v Evropě myslí, že zákazem dovozu legálně získané trofeje zajistí přežití velkých koček v africké krajině, svědčí to o zásadním nepochopení samotného principu regulace šelem ve volné krajině. Přežití těchto druhů totiž není otázkou papírového zákazu na druhém konci světa, ale každodenní reality lidí, kteří s nimi sdílejí prostor, zdroje i rizika.
Farmář, který nemá možnost financovat ochranu a řízení populací velkých koček prostřednictvím řízeného lovu na základě přísných kvót vycházejících z populační dynamiky konkrétního druhu, nebude tyto šelmy na svých pozemcích dlouhodobě tolerovat. A nelze se mu divit. Proč by měl bez jakékoli kompenzace nést ztráty na hovězím dobytku, ovcích či kozách – tedy na svém živobytí – jen proto, aby naplnil morální představu úředníka, který za důsledky svého rozhodnutí nenese žádnou odpovědnost?
V takovém systému farmář zcela logicky upřednostní své ekonomické přežití před přežitím šelmy, která mu přináší pouze ztráty a žádnou legitimní hodnotu. A právě v tomto okamžiku zákaz dovozu přestává být nástrojem ochrany přírody a stává se jejím pravým opakem – mechanismem, který v krajině vytváří přímou motivaci tyto druhy odstranit.
Evropa a Česká republika: ochrana bez řízení vede ke konfliktu
Prostor střední Evropy a České republiky dnes není příkladem selhání ochrany přírody proto, že by druhy mizely. Právě naopak. Řada druhů se díky cílené ochraně úspěšně vrátila. Selhání spočívá jinde – ochrana se zastavila v půlce cesty.
Zubr, bobr, vlk, medvěd, kormorán.
Každý z těchto druhů vypráví v zásadě stejný příběh: ochrana zafungovala, populace se obnovily, ale stát odmítl převzít odpovědnost za další, nezbytnou fázi – aktivní řízení populací.
Regulace se postupně stala sprostým slovem a lov ideologickým terčem. Zásah je vnímán jako selhání ochrany, nikoli jako její přirozená a zákonná součást. Odpovědnost za udržení rovnováhy v krajině se tím vytrácí a rozhodování se odsouvá, dokud problém nepřeroste únosnou mez.
Výsledkem nejsou zdravé ekosystémy ani funkční soužití člověka s přírodou, ale:
- rozvrácená krajina,
- rostoucí ekonomické škody,
- narůstající konflikty mezi lidmi a státem,
- a postupná ztráta podpory veřejnosti pro samotnou ochranu přírody.
Stejně jako v Africe se i u nás ochrana přírody dostává pod vliv hlasitých, mediálně zdatných, ale prakticky neodpovědných aktérů. Lidí, kteří nenesou důsledky svých postojů, ale spoluvytvářejí pravidla pro ty, kdo v krajině skutečně žijí, hospodaří a každodenně se musí vyrovnávat s důsledky přítomnosti volně žijících zvířat.
To už není ochrana přírody. To je – bez nadsázky – únos ochrany přírody.
Lov jako součást lidské kultury a ochrany přírody
Debata o lovu je dnes často zjednodušována až karikována. Lov je vykreslován buď jako přežitek minulosti, nebo jako pokleslá zábava privilegované vrstvy lidí. Takové pojetí je nejen nepravdivé, ale především nebezpečné, protože odvádí pozornost od skutečné role, kterou lov v ochraně přírody sehrává.
Lov patří k nejstarším systematickým činnostem člověka. Je hluboce zakořeněn v lidské kultuře a po tisíce let formoval vztah člověka ke krajině, k odpovědnosti za přírodní zdroje i k pochopení rovnováhy mezi využíváním a ochranou. Paradoxem dnešní doby je, že právě ve chvíli, kdy máme nejvíce vědeckých poznatků o fungování ekosystémů, se tuto zkušenost snažíme vytlačit ideologií a zjednodušenými morálními soudy.
Ani v současnosti není lov přežitkem. Naopak – je nezbytnou součástí aktivní správy krajiny.
V České republice by bez lovu došlo během relativně krátké doby k vážné destabilizaci populací některých druhů, zejména černé a spárkaté zvěře. Důsledky by byly okamžité a měřitelné:
- masivní škody na zemědělství a lesních porostech,
- výrazné ohrožení bezpečnosti silniční dopravy,
- ekonomické ztráty v řádech miliard korun,
- a v konečném důsledku degradace samotné krajiny.
Lov zde není zábavou ani koníčkem. Je regulačním, odborným a odpovědným nástrojem, bez něhož by žádná ochrana přírody nebyla dlouhodobě udržitelná.
Stejný princip platí i v Africe – jen v jiném měřítku a za odlišných ekologických i sociálních podmínek. Lov zde není opakem ochrany přírody. Je její zcela esenciální součástí.
Poslední varování: nosorožec bílý severní (Ceratotherium simum cottoni)
Na závěr si připomeňme příběh, který by měl rezonovat v pozadí každého dalšího zákazu, restrikce či dobře míněného, avšak nepromyšleného nařízení.
Severní poddruh nosorožce bílého byl po desetiletí přísně chráněn. Lov byl zakázán, legální využívání neexistovalo. Z etického hlediska byla ochrana na první pohled bezchybná, čistá a morálně neprůstřelná.
A přesto tento poddruh dnes fakticky neexistuje.
Zůstali poslední dva jedinci – obě samice – hlídané ozbrojenými strážemi, obklopené vědci, technologiemi a laboratorními protokoly. Ne jako součást živé krajiny, ale jako poslední experimentální naděje. Druh vytržený z přirozeného prostředí, udržovaný při jakémsi fiktivním životě jen proto, že ochrana nedokázala vytvořit funkční systém, který by počítal s realitou terénu a ekonomickými zájmy místních komunit.
Jeho zánik nebyl selháním přírody. Nebyl důsledkem lovu. Nebyl důsledkem využívání tohoto druhu pro komerční účely.
Byl výhradně selháním ideologie, která odmítla přijmout odpovědnost za řízení, financování a dlouhodobou udržitelnost ochrany.
Ochrana přírody v Evropě: buďme na sebe přísní, ale zároveň buďme realisté
Závěry z Afriky nejsou vzdálenou exotikou. Jsou varováním i inspirací pro Evropu – včetně České republiky. I zde dnes stojíme před stejnou otázkou: má být ochrana přírody postavena na zákazu, nebo na řízení a odpovědnosti?
Představa Evropy jako nedotčené divočiny je mýtus. Evropa je kulturní krajinou, vytvořenou člověkem po staletí cíleného hospodaření, pastvy, lesnictví a myslivosti. Česká republika v tomto směru nevybočuje, ale naopak potvrzuje pravidlo. Hodnoty, které dnes chráníme, nejsou reliktem bezzásahovosti, ale výsledkem dlouhodobé lidské práce s krajinou.
Pokusy o absolutní ochranu bez aktivního managementu zde opakovaně narážejí na realitu: přemnoženou zvěř, kolaps některých biotopů, narůstající konflikty s veřejností a postupnou ztrátu důvěry místních lidí. Přesto se i dnes objevují snahy o vyhlašování nových chráněných území a zásadní změny režimu péče – ať už jde o CHKO Soutok, plánovaný NP Křivoklátsko, změny managementu Pálavy či Bělokarpatských luk – aniž by byla dostatečně reflektována základní skutečnost: tato krajina není refugiem navzdory lidem, ale díky nim.
Louky Bílých Karpat, stepní svahy Pálavy, lesní mozaika Křivoklátska – to vše jsou výsledky dlouhodobého hospodaření, pastvy, seče, lesnictví, zemědělství, lovu a cílené práce s krajinou. Přechod k bezzásahovosti zde neznamená ochranu přírody, ale postupnou ztrátu samotného důvodu ochrany. Bez aktivního managementu tyto biotopy zaniknou, zarostou, homogenizují se – a spolu s nimi zmizí i druhy, kvůli nimž byly chráněny.
Tvrdá ochrana přírody je nezbytná. Ale musí být chytrá a aktivní.
Lov v tomto kontextu není selháním ochrany přírody. Je její nedílnou součástí. Je nástrojem regulace, odpovědnosti a dlouhodobého vztahu člověka ke krajině. Tam, kde je lov veden odborně, kontrolovaně a s respektem k biologickým limitům, přispívá ke stabilitě ekosystémů. Tam, kde je potlačen ideologicky a bez náhrady, vznikají problémy – ekologické i společenské.
Africká zkušenost ukazuje, že skutečně funkční ochrana přírody nevzniká oddělením člověka od krajiny, ale naopak jeho zapojením do její správy. Jakmile se ochrana začne stavět proti lidem, kteří v krajině žijí a nesou odpovědnost za její stav, přestává být ochranou a stává se zdrojem konfliktu i ochranářského selhání.
Pokud chceme chránit přírodu dlouhodobě, musíme:
- chránit krajinu ve spolupráci s místními lidmi, nikdy ne proti nim,
- využívat všechny funkční nástroje, včetně lovu a dalších forem regulovaného využití,
- rozhodovat na základě tvrdých dat, nikoli pocitů a hlasitých, avšak neodpovědných křiklounů,
- a nést odpovědnost za důsledky vlastních rozhodnutí.
Protože dříve či později se budeme muset sami sebe zeptat: dokážeme po několika dekádách přijmout odpovědnost za to, že jsme se stali ničiteli krajiny, kterou jsme chtěli chránit – a dokážeme pak žít s tím, co jsme způsobili?
Skutečná ochrana přírody není o symbolech. Je o výsledcích.